19. 8. 2019

Den na Dvoře Sofie


Den, týden i všech dvanáct měsíců celého roku hraje ve Dvoře Sofie svou důležitou roli.
Jejich rytmy určují co, kdy a jak se bude dít, čím se bude družina zabývat.

❃❃❃

Den


Den Dvora Sofie začíná v Karlštejně na vlakovém nádraží. Sem děti přijíždějí v osm s jednou z maminek, která je ten den doprovází. Hned jak vystoupí z vlaku, přivítají se podáním ruky a pohledem do očí s Relkou, Petrou nebo Petrem. Celá družina se pak vydá cestou vzhůru do
asi dva kilometry vzdáleného statku. Po necelé hodině (cesta někdy zabere půlhodinu a někdy
i více než hodinu – přijde na to, kolik je toho cestou k pozorování, či koho družina potká), už děti pobíhají v Sofiině háji u pramene.
Pak je slova písně
„Pospolu, družino, srdce chtějí býti,
kruh malý, kruh malý chceme utvořiti.
Pospolu, pospolu, družino,“

zavolají do ranního kruhu. V něm se vypráví ranní příběh, zpívá a také se mluví o práci, která ten
den všechny čeká. A cvičí se zde smysly nasloucháním či pozorováním přírody.

Po ranním kruhu, poté co uloží do dřevníku nějakou suchou větev ze Sofiina háje, kterou se bude dobře zatápět, se jdou děti kolem deváté posilnit první svačinou.

Po ní následuje zhruba hodinový „pracovní blok“. Učedníci mají nějaký svůj (přiměřený)
pracovní úkol, který je třeba ten den vykonat, „malíčci“ se buď připojí, nebo si někde poblíž hrají.
Vybrané děti (starší se střídají, malé si mohou říct, zda chtějí nebo ne) jdou pomáhat mamince do kuchyně.

Po práci je čas na druhou malou svačinku. Pak už se děti rozdělí na „malé“ a „velké“ a jdou
každý dělat „to své“. Učedníci se jdou do podkroví učit a umělecky tvořit, malé děti si hrají či
něco tvoří (většinou) ve svém Pokojíčku.
Zhruba ve čtvrt na jednu pak „malíčci“ odcházejí na oběd, před jednou uléhají ve své Ložničce ke
spánku nebo odpočinku. Učedníci přiběhnou k obědu před jednou. Po něm většinou spěchají věnovat se nějaké práci, která je nadchla, či svým hrám.

Po tom, co se „malíčci“ vykolébají ze svých pelíšků, se pak celá „družina“ spolu s maminkou, která mezi tím umyla nádobí, a jedním "sprievodcom" před půl třetí vydá zpět k nádraží.
Podchodem vedoucím k druhému nástupišti pak zazní píseň:

„Zpívali a pracovali, učili a hráli jsme si my.
Naše srdce, naše těla spolu se nám radovala na Zemi.
Nyní už se rozcházíme, kruh svůj v srdci poneseme,
brzy, až se zas‘ setkáme, srdce svoje zahřejeme,
družino,"

a děti se podáním ruky rozloučí se svým "sprievodcom", nasednou do vlaku a odjíždějí domů.


❃❃❃

Týden


I týden má v Sofii svůj rytmus a koloběhem roku se neřídí pouze práce, jejíž druh a intenzita se spolu s ním proměňuje, ale přirozeně i náplň a témata ostatního konání. Tak se děti na podzim „setkaly“ s Michaelem, který je od Michaelské slavnosti podporoval v jejich odvaze, se
zkracujícími se dny zažehly světýlka ve svých lucernách (a srdcích) při „setkání“ s Martinem,
prožily adventní putování, zimní Slunovrat i světlo Vánoc. Po dlouhé zimě se pak s jarem znovu probudily, aby začaly opět růst a kvést.
Kromě Michaelské a Martinské slavily děti v průběhu roku i menší slavnosti, na nichž se
měly možnost radovat z toho, co již umí, a navzájem (a někdy i rodičům a sousedům) si to ukázat – „malíčci“ „učedníkům“ a „učedníci“ „malíčkům“. Dvanáctkrát pak usedl při slavnosti na trůn někdo, kdo slavil narozeniny.

Celý rok se děti věnovaly také divadlu – nacvičily mnoho divadelních kousků a dva krásné
divadelní kusy – Michaelskou pohádku Jak šel Honza do světa a na závěr školního roku pohádku
Sůl nad zlato – které měli možnost shlédnout i rodiče a sousedé.
Školní rok pak poslední den před prázdninami ukončili „malíčci“ slavností, při níž za nimi
přišli skřítci, které pro ně k životu probudila Relka. A „učedníci“ zase svou slavností, při které byli obdarováni básní, kterou pro každého z nich napsala Petra, a průzračným křišťálem, který by pro ně měl být symbolem toho, jak křišťálově čisté myšlenky a činy by měl mít každý z nás.