Den, týden i všech dvanáct měsíců
celého roku hraje ve Dvoře Sofie svou důležitou roli.
Jejich rytmy určují co, kdy a
jak se bude dít, čím se bude družina zabývat.
❃❃❃
Den
Den Dvora Sofie začíná v Karlštejně
na vlakovém nádraží. Sem děti přijíždějí v osm s jednou z maminek, která
je ten den doprovází. Hned jak vystoupí z vlaku, přivítají se podáním ruky a pohledem do očí
s Relkou, Petrou nebo Petrem. Celá družina se pak vydá cestou vzhůru do
asi dva kilometry vzdáleného
statku. Po necelé hodině (cesta někdy zabere půlhodinu a někdy
i více než hodinu – přijde na
to, kolik je toho cestou k pozorování, či koho družina potká), už děti pobíhají
v Sofiině háji u pramene.
Pak je slova písně
„Pospolu, družino, srdce chtějí
býti,
kruh malý, kruh malý chceme
utvořiti.
Pospolu, pospolu, družino,“
zavolají do ranního kruhu. V něm
se vypráví ranní příběh, zpívá a také se mluví o práci, která ten
den všechny čeká. A cvičí se
zde smysly nasloucháním či pozorováním přírody.
Po ranním kruhu, poté co uloží
do dřevníku nějakou suchou větev ze Sofiina háje, kterou se bude dobře zatápět, se jdou
děti kolem deváté posilnit první svačinou.
Po ní následuje zhruba hodinový
„pracovní blok“. Učedníci mají nějaký svůj (přiměřený)
pracovní úkol, který je třeba
ten den vykonat, „malíčci“ se buď připojí, nebo si někde poblíž hrají.
Vybrané děti (starší se střídají,
malé si mohou říct, zda chtějí nebo ne) jdou pomáhat mamince do kuchyně.
Po práci je čas na druhou malou
svačinku. Pak už se děti rozdělí na „malé“ a „velké“ a jdou
každý dělat „to své“. Učedníci se jdou do podkroví učit a umělecky tvořit, malé děti si hrají či
něco tvoří (většinou) ve svém
Pokojíčku.
Zhruba ve čtvrt na jednu pak „malíčci“
odcházejí na oběd, před jednou uléhají ve své Ložničce ke
spánku nebo odpočinku. Učedníci přiběhnou k
obědu před jednou. Po něm většinou spěchají věnovat se nějaké práci, která je nadchla, či
svým hrám.
Po tom, co se „malíčci“
vykolébají ze svých pelíšků, se pak celá „družina“ spolu s maminkou, která mezi tím
umyla nádobí, a jedním "sprievodcom" před půl třetí vydá zpět k nádraží.
Podchodem vedoucím k druhému
nástupišti pak zazní píseň:
„Zpívali a pracovali, učili a
hráli jsme si my.
Naše srdce, naše těla spolu se
nám radovala na Zemi.
Nyní už se rozcházíme, kruh svůj
v srdci poneseme,
brzy, až se zas‘ setkáme, srdce
svoje zahřejeme,
družino,"
a děti se podáním ruky rozloučí
se svým "sprievodcom", nasednou do vlaku a odjíždějí domů.
❃❃❃
Týden
I týden má v Sofii svůj rytmus
a koloběhem roku se neřídí pouze práce, jejíž druh a intenzita se spolu s ním proměňuje,
ale přirozeně i náplň a témata ostatního konání. Tak se děti na podzim „setkaly“ s
Michaelem, který je od Michaelské slavnosti podporoval v jejich odvaze, se
zkracujícími se dny zažehly světýlka
ve svých lucernách (a srdcích) při „setkání“ s Martinem,
prožily adventní putování, zimní Slunovrat i světlo
Vánoc. Po dlouhé zimě se pak s jarem znovu probudily, aby začaly opět růst a kvést.
Kromě Michaelské a Martinské
slavily děti v průběhu roku i menší slavnosti, na nichž se
měly možnost radovat z toho, co
již umí, a navzájem (a někdy i rodičům a sousedům) si to ukázat – „malíčci“ „učedníkům“ a „učedníci“
„malíčkům“. Dvanáctkrát pak usedl při slavnosti na trůn někdo, kdo slavil narozeniny.
Celý rok se děti věnovaly také
divadlu – nacvičily mnoho divadelních kousků a dva krásné
divadelní kusy – Michaelskou
pohádku Jak šel Honza do světa a na závěr školního roku pohádku
Sůl nad zlato – které měli možnost
shlédnout i rodiče a sousedé.
Školní rok pak poslední den před
prázdninami ukončili „malíčci“ slavností, při níž za nimi
přišli skřítci, které pro ně k životu
probudila Relka. A „učedníci“ zase svou slavností, při které byli obdarováni básní, kterou pro každého
z nich napsala Petra, a průzračným křišťálem, který by pro ně měl být symbolem toho, jak křišťálově
čisté myšlenky a činy by měl mít každý z nás.
