Vzdělávání

...všechno poznání je marné, není-li spojeno s prací,       a všechna práce je planá, není-li spojena s láskou...

 

(Chálil Džibrán - Prorok)

Jak spolu-pracujeme s dětmi

Život s těmito dětmi a na tomto místě na nás klade nové požadavky a určuje nový směr. Naše práce s dětmi čerpá z waldorfské pedagogiky, dále ze sedmi svobodných umění, z nových poznatků o srdci či mozku, neboť s těmito dětmi pracujeme také na vlastním poznání a uchopení sama sebe - svého těla, svých emocí, svého způsobu myšlení, svých darů a skrze napojení se na sebe sama i napojení se na svět. 

K tomu všemu nám pomáhají naše každodenní smysluplné práce a činnosti, které jsou vedle příběhů také důležitým aspektem pro pěstování a rozvoj ctností, které pak mají významný vliv na vnímání a poznávání, ale i pro kvalitu dalšího rozvoje a života člověka. Rozšíření vlastního vědomí,  poznávacích schopností,  vybudování bohaté citové a "morální" základny, spolu se schopností aktivně konat, vytvářejí předpoklad pro zdravého a svobodného Člověka.

Ostrov dětství

Dětem jsme dali tichý, ale vážně míněný příslib, že na tomto místě budeme utvářet a chránit ostrov dětství. Místo, kde dítě může zůstat dítětem tak dlouho, jak to bude potřebovat.

Tyto síly nebudou předčasně odčerpány nebo zničeny a šťastné a cenné dětství tak může být základem a předpokladem jeho dlouhodobého zdraví fyzického i duševního, od mladosti do posledních pozemských dnů.

Pedagogika činorodého života

Německy Handlungspadagogik, by bylo možné popsat jako vzdělávání v reálném prostředí, v reálných vztazích a činnostech, kde se hra proměňuje v práci, kde děti spolupracují denně s dospělými, kde dítě může prohlubovat svůj vztah s Přírodou a Kosmem. 

Poznávání čehokoliv se děje v úzké, nebo přímé vazbě na skutečnost, osobní zážitek a prožitek. Učedník není o věcech vyučován a poučován. Spíš rozvíjí schopnosti k přímému osobnímu poznávání světa.

Kromě poznávací, kognitivní složky, se silně rozvíjí i vůle. Dítě je denně konfrontováno s počasím, přírodou, materiálem, dalšími členy společenství. Denně tak živě řeší praktické i sociální situace vyvstanuvší z událostí dne.

Dvůr Sofie je místem plným života, kde se vedle lidí pečuje i o krajinu, rostliny, zvířata. Místo instituce je tady společenství lidí s přímými mezilidskými vztahy, které mezi sebou vždy vítá přítomnost dětí.

Více viz záložka K přečtení.

Člověk je duchovní bytost

Toto je základní stavební kámen a předpoklad naší práce. S úctou, respektem a důstojností pohlížíme na děti a jejich cestu. Kromě získávání běžný znalostí také společně pracujeme na rozvoji jejich psychospirituálních dovedností a schopností. Kromě rozvoje již zmíněných morálních ctností, hledáme způsoby jak může učedník nacházet cesty k pramenům poznání a vědění.

Při řešení pedagogických otázek a problémů vedeme hovory o dítěti. 

Jak zde žijeme

Na dvoře žije zatím jedna rodina (výhledově 4). Každý pracovní den přichází 20 učedníků, 5-10 malíčků, jeden rodič (hlavně na vaření oběda), 1-2 další spolupracovníci. Začínáme společně v 8:30 a loučíme se ve 14:30.

Den má 3 hlavní části - ráno práce (natur), dopoledne vzdělávání (kultur), po obědě volný prostor (vlastní aktivita - svoboda a kreativita).

Malé děti odpoledne spí, nebo oddechují. 

Je moc pěkné spolužití, vzájemná pomoc a inspirace dětí a dospělých přes všechny věkové kategorie. 

Co se učíme?

… žít, pracovat a milovat. A pak také ty kulturní věci a dovednosti, které se učí ve školním prostředí.

Jak aktivity malých dětí, tak výuka „učedníků“ jsou přímo navázány na to, co se právě teď děje – a to nejen v přírodě, která děti stále obklopuje, ale též na utvářejícím se statku a v našem společenství. Průvodci dětí vycházejí z pedagogiky Rudolfa Steinera, která zde má možnost být přímo propojená s denní smysluplnou prací. Potřeba učit se vyrůstá z přirozeného prostředí a nastalých životních situací. Vše, co se děti učí, jim tak dává zcela přirozený smysl.

Děti zároveň denně zažívají „multidisciplinaritu“ člověka. Dospělý vedle nich pečuje o sad, maluje pokoje, poznává rostliny a zvířata, umývá záchody, vaří, staví střechu, učí je formám, zpívá, maluje, vypráví pohádky, modlí se s nimi, komunikuje s bytostmi přírody, zapojí elektřinu, zařídí během cesty od vlaku, co je třeba, učí je počítat, protože si to žádá stavba či sad. Je to člověk, který sám dělá a koná to, k čemu vede i své učedníky.

Na samotnou výuku má pak vliv právě i to, že součástí každodenního života Dvora Sofie je práce. Při ní mohou děti prožívat situace (a rozumět jim), kdy musí dělat i něco, co je právě nebaví, nebo co dělat nechtějí, aby se mohly někam posunout – nechci tahat větev ze sadu, ale potřebujeme něčím topit, aby nám bylo teplo; nechce se mi strouhat mrkev, ale potřebujeme se všichni naobědvat; nebaví mě zaštipovat rajčata, ale vím, že chceme-li je jíst, musím rostlinám pomoci, musím o ně pečovat. Tento druh prožitku má pak vliv jak na výuku, tak i na běžné každodenní situace, ve kterých sice dosah není tak zřejmý, ale mají společné to, že se mi něco nechce (ale rozumím tomu/vím, že má smysl se překonat).

Jak se učíme?

Učedníci se učí hlavní obsahy v tzv. epochách, tedy vždy několik týdnů matematiku, pak řeč, formové kreslení, apod. Vždy však v těsném spojení s tím, co zažívají, co na Dvoře Sofie dělají jejich ruce, či co mohou pozorovat – od lidského snažení, až po přírodní zákonitosti a principy. Pozorování a odhalování zákonitostí dětem potvrzuje to, že jsou součástí něčeho velkého a dokonale fungujícího. Chtějí se pak přirozeně dozvídat víc. Prožívání dává učení smysl – přirozeně se chci učit a zdokonalovat v tom, co žiji, co potřebuji k fungování.

Slovní hodnocení u nás vychází z přirozené potřeby zpětné vazby. Děje se bezprostředně, v rozhovoru, v kruhu ostatních… Učíme se pohlížet na práci druhých, i tu svou, z odstupu, přemýšlet, jak se posouvat, jak si navzájem pomoci. Známky ani klasické vysvědčení u nás nenajdete.

Kromě samotné výuky či řízených činností malých dětí mají děti mnoho a mnoho prostoru učit se

tím, že „jen“ žijí a pracují. A tak se kruh uzavírá :-)