Vz*dělávání

...všechno poznání je marné, není-li spojeno s prací,       a všechna práce je planá, není-li spojena s láskou...

 

(Chálil Džibrán - Prorok)

Jak spolu*pracujeme s dětmi

Život na tomto místě, s neobyčejnými dětmi současné doby na nás klade nové požadavky a určuje nový směr. Naše práce         s dětmi čerpá z waldorfské pedagogiky; ze sedmi svobodných umění; z nových poznatků o srdci, mozku a našich dalších energetických místech; ze starých ověřených metod vnitřní práce a hlavně z našeho denního života s přírodou a dětmi samotnými.

Pracujeme s nimi jak na objevování a porozumění světu okolo nás, tak především na poznání a uchopení sebe sama – svého těla, svých emocí, svého způsobu myšlení a svých darů. Jako vnitřní kompas je učíme znovu používat jejich vlastní intuici, kterou rozvíjíme různými cvičeními a pak ji ověřujeme v různých oblastech každý den. 

K tomu všemu nám pomáhá každodenní smysluplná práce a činnosti spojené s životem na Dvoře Sofie. Ty jsou, vedle příběhů, také důležitým aspektem pro pěstování a rozvoj ctností, které pak mají významný vliv na vnímání a poznávání, ale také        na kvalitu dalšího rozvoje a života člověka.

Rozšíření vlastního vědomí, vybudování bohaté citové a morální základny, spolu se schopností aktivně konat, vnímáme jako předpoklad pro zdravého, svobodného, odvážného a moudrého Člověka.

Ostrov dětství

Dětem jsme dali tichý, ale vážně míněný příslib, že na tomto místě budeme utvářet a chránit ostrov dětství. 

Místo, kde dítě může zůstat dítětem tak dlouho, jak to bude potřebovat.

Kde nejsou předčasně odčerpávány nebo zničeny jeho síly. Tato cennost, dlouhé a šťastné dětství, pak může být základem pro to, aby si děti dokázaly uvědomit své schopnosti, a hlavně, aby je nepřestaly používat. Děti je běžně mají, avšak při velkém tlaku, kterému jsou dnes často vystavovány, je většinou zatlačí do pozadí či na ně úplně zapomenou.

Tato možnost * být co nejdéle dítětem * je tak základem pro jejich dlouhodobé fyzické i duševní zdraví.

Pedagogika činorodého života

(německy Handlungspadagogik)

   

Je možné ji popsat jako vzdělávání v reálném prostředí, ve skutečných vztazích a činnostech, kde děti spolupracují denně         s dospělými na smysluplných činnostech potřebných pro běžný život, kde se hra proměňuje v práci, kde dítě může prohlubovat svůj vztah s Přírodou a Kosmem a kde je dítě každodenně opravdovým tvůrcem světa. 

Poznávání čehokoliv se děje přímo skutečností samou, osobním zážitek a prožitkem. Učedník není o věcech nikým poučován   a vyučován. Spíše činnost sama je mu učitelem, na ní rozvíjí své schopnosti k přímému osobnímu poznávání světa. Kromě poznávací, kognitivní složky se silně rozvíjí také vůle dítěte. Denně totiž musí živě řešit spoustu praktických i sociálních situací, které vyvstanou z událostí daného dne. Je denně konfrontováno s počasím, přírodou, materiálem, dalšími členy společenství a hlavně samo se sebou.

    

     Dvůr Sofie je místem plným života, kde se vedle lidí pečuje i o krajinu, rostliny a zvířata. Namísto instituce je společenstvím lidí s přímými mezilidskými vztahy, jehož jsou děti součástí.

Více o pedagogice činorodého života viz záložka K přečtení.

Člověk je duchovní bytost

Toto je základní stavební kámen a předpoklad naší práce.

S úctou, respektem a důstojností pohlížíme na děti a jejich cestu.

Kromě získávání běžných znalostí pracujeme společně s dětmi na rozšíření jejich vědomí a rozvoji jejich dovedností               a schopností: znát a přijímat své nitro a díky tomu objektivně nahlížet na ostatní; umět se zodpovědně rozhodovat v souladu   se svou vnitřní intuicí (šestým smyslem); udržet si svůj střed při maximální vnější pohyblivosti; vnímat se jako tvůrce světa    a ne jako konzument; být si vědom sám sebe a neztratit nic ze své tvořivosti, originality a napojení. 

Kromě rozvoje již výše zmíněného hledáme způsoby, jak může učedník znovu nalézt či objevit cesty k pravým pramenům moudrosti a poznání.

Kdy se na Dvoře Sofie učíme

Každý pracovní den k nám na Dvůr Sofie přichází 18 učedníků, 5-9 malíčků, jeden rodič (který doprovází děti vlakem a vaří oběd) a zpravidla ještě 1–2 další spolupracovníci. S dětmi začínáme v kruhu společnou písní v 8 hod na karlštejnském vlakovém nádraží a tamtéž se loučíme v 15 hod.

A kdy se tedy učíme? Učíme se celý den!

Po cestě z nádraží i zpět, když pracujeme v sadu, na stavbě, v kuchyni nebo ve skladu (to vše je matematika, fyzika, biologie, chemie aj. v praxi!), 

tím, že se setkáváme s druhými, učíme se i ve volné hře a potom v podkrovíčku, kde se věnujeme psaní, hraní na flétnu, počítání, čtení, modelování, malování, angličtině, geometrii, češtině, aritmetice, přírodopisu, vnitřnímu ztišení, práci s intuicí, propojování mozkových hemisfér... a při tom všem nikdy nezapomínáme zpívat.

 

 

Náš den s dětmi má tři hlavní části:

  

Ranní pracovní blok, 1,5 - 2 hod. (práce, které si žádá běžný život na Dvoře Sofie)

  

Dopolední „kulturní" blok, 1,5 - 3 hod. (objevování lidského poznání a uměleckého vyjadřování) 

 

Poobědový volný prostor (vlastní aktivita - volná hra či tvorba).

Malé děti odpoledne spí, nebo oddechují. 

(Více o tom, jak vypadá náš den se dozvíte v záložce Jak se stát součástí v oddíle Organizační informace)

Co a jak se učíme?

… žít, pracovat, vnímat, rozhodovat se, pečovat o něco, milovat... 

   

Po příchodu sázíme, vaříme si, sklízíme, kácíme stromy, hrabeme, betonujeme, děláme schody a cestičky v sadu, mícháme bylinné směsi, moštujeme, naskladňujeme, procházíme dodací listy a faktury, vedeme sklad, pleteme, filcujeme, šijeme... 

Po svačince pak v kulturním bloku žijeme lidským poznáním a uměleckým vyjadřováním – řeč, počítání, hudba, psaní, divadlo, čtení, cizí jazyk, malování aj.

Odpoledne se děti noří do tvořivých her („betonují“ bunkry, staví lodě, provozují kavárnu...) a dovádění na čerstvém vzduchu (v zimě bobují, v létě lozí po vrbě či skotačí na louce) ...někdo rád kutí, jiný jde k ohradě navštívit koně, další pozoruje včely... 

***

Součástí každodenního života Dvora Sofie je fyzická práce. Učedníci pracují s radostí, silou a zručností. Malíčci si vedle nich hrají a mají-li chuť, mohou se k učedníkům přidat. Práce je téměř vždy zároveň radostí a často slýcháme prosby, abychom pracovali celý den. Někdy však, i když je to zřídka, přesto nastane situace, kdy mají učedníci za úkol pustit se do něčeho, co je nebaví nebo se jim v tu chvíli zrovna dělat nechce – nechci tahat větev ze sadu, zároveň ale vím, že potřebujeme něčím topit, aby nám bylo teplo; nechce se mi strouhat mrkev, ale vím, že se potřebujeme všichni naobědvat; nebaví mě zaštipovat rajčata, ale vím, že chceme-li je jíst, musíme o rostlinky pečovat. V těchto chvílích vedeme děti k tomu, aby dokázaly navnímat, proč se jim nechce. Je to jen pohodlnost dnešního dne, nebo to má nějakou hlubší příčinu? Vedeme je k tomu, aby se vracely ke své zkušenosti, že pokud jde o pohodlnost, má smysl ten okamžik, kdy se mi nechce, překonat a s láskou k ostatním i k sobě práci udělat. Zároveň ale vědí, že pokud cítí, že by šly proti sobě, je namístě se s námi domluvit, že půjdou dělat něco jiného. Protože to, čemu se v životě věnujeme, chceme všichni dělat s láskou.

Každodenním zažíváním toho, že o naplnění našich společných potřeb se ten den podělíme (ať už jde o potřebu dobře se najíst nebo pobýt v příjemném teple aj.), také nabýváme klidné jistoty, že jsme součástí družiny/společenství. Kde každý z našich kamarádů pracuje zase pro nás a my se stejnou radostí zase pro všechny ostatní. Tato vnitřní vděčnost se pak postupně rozšiřuje i na Zemi a Kosmos.

Děti  vedle sebe nemají učitele, který jim vysvětluje něco, co vystudoval a roky to učí. Ony zažívají denně při práci „multidisciplinaritu“ člověka, který je s nimi. Dospělý vedle nich pečuje o sad, maluje pokoje, poznává rostliny a zvířata, umývá záchody, medituje, vaří, staví střechu, učí je formám, zpívá, maluje, vypráví pohádky, modlí se, komunikuje               s bytostmi přírody, zapojí elektřinu, vyrábí léky, učí je počítat... to vše proto, že si to žádá stavba, sad, společenství či on sám.  Je to člověk, který se sám stále cítí být učedníkem, který se nové věci učí rád a často dokonce až s vášní. S touto širokou schopností tvořit ve světě, dělá a koná každý den. Tak k tomu vede i své učedníky, kteří každý den pracují spolu s ním.

Kulturní dovednosti lidstva se učedníci učí v tzv. epochách. Tedy vždy několik týdnů žijí matematikou, pak řečí, formovým kreslením, naukou o zvířeti a člověku, apod. Vždy je to v těsném spojení s tím, co se právě teď děje. A to nejen v přírodě, která děti stále obklopuje, ale též na utvářejícím se statku a v našem společenství. Poznání je zde přímo propojené s denní smysluplnou prací, s tím co dělají naše ruce, co děti zažívají či co mohou pozorovat – od lidského snažení, až po přírodní zákonitosti a principy. Pozorováním, vědomým pronikáním a odhalování zákonitostí se dětem potvrzuje to, že jsou součástí něčeho velkého a dokonale fungujícího. Často u toho zažívají obdiv, úctu a také hluboký vděk. Touží pak svým vědomím proniknout stále více toho, co je obklopuje a co potřebují ke svému životu. Následně získávají důvěru v to, že tento hrubohmotný svět je prohlédnutelný a že je bezpečným a krásným místem pro život. 

Děti tak neztrácí touhu po poznání, vztah k Pravdě, ke Kráse, k Dobru... a touží pak i vše, co dělají, vytvářet také v těchto kvalitách.