K současnému způsobu života jsem směřovala vlastně již od mládí. Od dětství ve skautském oddílu, různých sdruženích

na ochranu zvířat a krajiny a vedení dětí v oddílech jak přes rok, tak i na letních táborech. Především však trávením víkendů

v povltavských lesích, na stromech, loukách, ve hrách i v práci.

​

Po vysokoškolských studiích jsem pracovala pro německou nevládní organizaci v Tanzánii. V horské oblasti Kilimandžáro jsme pomáhali obyvatelům znovu nalézt trvale udržitelné metody obhospodařování půdy a péče o krajinu,

namísto ničení životního prostředí a životů svých i dalších. Poté jsem působila v oblasti PR.

Když mi do života vstoupily mé vlastní děti, začala jsem hledat život nám blízký a dostala jsem se ke studiu waldorfského semináře. Smysluplnost tohoto pohledu jsem nacházela nejen v přístupu ke svým dětem a svému životu, ale zároveň jsem našla své poslání ve školství. Na waldorfské škole jsem se stala třídní učitelkou, zástupkyní ředitele a spolu s ostatními jsem velmi ráda pečovala o děti nám svěřené.

Můj vnitřní svět se však nepřestal proměňovat a já se začala věnovat oblastem intuice, vědomé tvorby, stupňům vědomí aj.

​

V roce 2010 jsem mohla vnímat velkou potřebu současných i přicházejících dětí nacházet místa na Zemi, kde by se mohly vyvíjet v souladu s tím, odkud přicházejí a co zde hledají. Jejich bolest nad tím, že taková místa nejsou, byla až nesnesitelná a zřejmé bylo, že zodpovědní za to jsme my, dospělí.

Nezbývalo tedy než vytvořit místo, kde budeme ve společenství malých i velkých žít činorodým životem, v souladu s rytmy Země

a spoluprací s ní. Tímto životem se pak každým okamžikem učit o světě i sobě samém, rozvíjet své vědomí a být šťastni.

Tak se u mne konečně dvě cesty, kterými jsem dříve kráčela odděleně – láska k dětem a láska k Zemi a Univerzu, spojily v jednu.

Ta cesta se nazývá Dvůr Sofie.