Vzdělávání

Dvůr Sofie je vzdělávací místo

Na Dvoře Sofie je prostor utvářen a opečováván tak, aby se v něm lidské bytosti mohly vyvíjet k vysoké míře svobody a rozvíjeli se ve všech úrovních své bytosti. Pěstuje se zde společenství lidí v přímých mezilidských vztazích, namísto instutice bez vřelého kontaktu. Žije se zde život sám každým dnem, místo toho, abychom se na ten "opravdový" připravovali sezením a posloucháním o něm ve školách. Nic tady nestojí jako jakýsi filtr mezi člověkem a světem, ale . Dítě poznává a zažívá svět i život bezprostředně každým dnem, každou minutou a v každém setkání.

Děti školou povinné zde plní školní docházku. Není to ani škola, ani školka. Promyšlená pedagogika je zde ale nicméně součástí každodenního života.

Pedagogika činorodého života

Pedagogiku činorodého života by bylo možné popsat jako vzdělávání v reálném prostředí, v reálných vztazích a činnostech, kde se hra proměňuje v práci, kde se svět otvírá pomocí obrazů a kde děti spolupracují denně s dospělými.

 

Dvůr Sofie usiluje o pedagogiku, která vyrůstá z reálných potřeb současných dětí a světa. Vychází z prověřených základů pedagogiky R. Steinera, ale zároveň cítí potřebu nově uchopit základní pojmy jako škola, práce, výchova, vzdělávání, učení apod. Chce být prostorem, kde je možné žít, pracovat a rozvíjet se. Místem plným života, kde se vedle lidí pečuje i o krajinu, rostliny, zvířata. Není to instituce, ale právě naopak prostorem, který institucionálně omezen není (v překladu jednoho z tatínků: „Místo, kam spíš než jako do školy chodí děti jako k babičce, kde pořád hoří oheň a je tam jako doma.“).

 

Pedagogika činorodého života ve Dvoře Sofie nepřebírá hotové šablony, ale utváří denně své pedagogické umění. Rozvíjí základ dlouhodobého duševního i fyzického zdraví na základě třech přesvědčení: svět a život jsou srozumitelné, život je zvládnutelný, život má smysl. Utváří prostor, kde dítě může být dítětem co nejdelší dobu, tzv. „ostrov dětství“, aby jeho síly mohly být využité v souladu s jejich podstatou a staly se tak základem jeho dlouhodobého zdraví. Výběr činností, kterými se dospělí společně s dětmi zabývají, a jejich intenzita se pak řídí rytmem roku, týdne, dne. Naplnění dnů se utváří dle reálné situace.

 

Děti by si zde měly hodně a s radostí užívat své dětství. Tomu přiměřenou formou se pak mohou efektivně a přirozeně naučit kromě běžných „školních věcí“ i značné množství praktických a sociálních dovedností. Důležité je pro nás pěstování morálních cností jako čistota, pravdivost, úcta, vděčnost, apod. S přechodem na 2. stupeň základního vzdělávání by pak měly zvládat minimálně to, co se od nich očekává dle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání schváleného Ministerstvem školství ČR.

Více viz záložka K přečtení.

Co se učíme?

… žít, pracovat a milovat. A pak také ty kulturní věci a dovednosti, které se učí ve školním prostředí.

Jak aktivity malých dětí, tak výuka „učedníků“ jsou přímo navázány na to, co se právě teď děje – a to nejen v přírodě, která děti stále obklopuje, ale též na utvářejícím se statku a v našem společenství. Průvodci dětí vycházejí z pedagogiky Rudolfa Steinera, která zde má možnost být přímo propojená s denní smysluplnou prací. Potřeba učit se vyrůstá z přirozeného prostředí a nastalých životních situací. Vše, co se děti učí, jim tak dává zcela přirozený smysl.

Děti zároveň denně zažívají „multidisciplinaritu“ člověka. Dospělý vedle nich pečuje o sad, maluje pokoje, poznává rostliny a zvířata, umývá záchody, vaří, staví střechu, učí je formám, zpívá, maluje, vypráví pohádky, modlí se s nimi, komunikuje s bytostmi přírody, zapojí elektřinu, zařídí během cesty od vlaku, co je třeba, učí je počítat, protože si to žádá stavba či sad. Je to člověk, který sám dělá a koná to, k čemu vede i své učedníky.

Na samotnou výuku má pak vliv právě i to, že součástí každodenního života Dvora Sofie je práce. Při ní mohou děti prožívat situace (a rozumět jim), kdy musí dělat i něco, co je právě nebaví, nebo co dělat nechtějí, aby se mohly někam posunout – nechci tahat větev ze sadu, ale potřebujeme něčím topit, aby nám bylo teplo; nechce se mi strouhat mrkev, ale potřebujeme se všichni naobědvat; nebaví mě zaštipovat rajčata, ale vím, že chceme-li je jíst, musím rostlinám pomoci, musím o ně pečovat. Tento druh prožitku má pak vliv jak na výuku, tak i na běžné každodenní situace, ve kterých sice dosah není tak zřejmý, ale mají společné to, že se mi něco nechce (ale rozumím tomu/vím, že má smysl se překonat).

Jak se učíme?

Učedníci se učí hlavní obsahy v tzv. epochách, tedy vždy několik týdnů matematiku, pak řeč, formové kreslení, apod. Vždy však v těsném spojení s tím, co zažívají, co na Dvoře Sofie dělají jejich ruce, či co mohou pozorovat – od lidského snažení, až po přírodní zákonitosti a principy. Pozorování a odhalování zákonitostí dětem potvrzuje to, že jsou součástí něčeho velkého a dokonale fungujícího. Chtějí se pak přirozeně dozvídat víc. Prožívání dává učení smysl – přirozeně se chci učit a zdokonalovat v tom, co žiji, co potřebuji k fungování.

Slovní hodnocení u nás vychází z přirozené potřeby zpětné vazby. Děje se bezprostředně, v rozhovoru, v kruhu ostatních… Učíme se pohlížet na práci druhých, i tu svou, z odstupu, přemýšlet, jak se posouvat, jak si navzájem pomoci. Známky ani klasické vysvědčení u nás nenajdete.

Kromě samotné výuky či řízených činností malých dětí mají děti mnoho a mnoho prostoru učit se

tím, že „jen“ žijí a pracují. A tak se kruh uzavírá :-)